Šifra mistra Leonarda

Dan Brown

V mém čtenářském deníku se nalézá mnoho kladných komentářů ke knihám, které jsem přečetla. Troufám si tvrdit, že valná většina z nich se mi líbila a vážím si autorů, kteří je napsali pro tisíce jejich čtenářů, kteří je rozhodně neotevřou jen jednou a naposledy. Čtu převážně knihy, které mne nějak osloví, takže si nevybírám žádné infantilní texty, nad jejich jednoduchostí bych se musela pousmát a zanedlouho je odložit.

Zastávám se toho názoru, že mi tato kniha hodně dala nejen po té zábavné stránce, ale domnívám se, že položila základní stavební kameny pro budování vnitřního interiéru duše – ano, i tato kniha má něco do sebe a patří k těm, které donutí čtenáře se zamyslet.

Kniha, o které píšu, mne překvapila. Překvapila mne svým napínavým dějem, který snad autor nikdy nedotáhl zcela do konce.  Na konci každé kapitoly vyplývalo na povrch tajemství z hlubin nádherně psaného textu, přičemž mne zcela naplnil slohový útvar, který mne opájel neuvěřitelným dojmem čtivého příběhu, po kterém se snad musejí sápat miliony lidí. Tento děj se vždy chýlil ke konci, kdy však na samém sklonku vyluštění záhady autor přesekl nitku záhad a začínal s novou kapitolou v jiných místech.

Ze začátku mne Danovo tajnůstkářství frustrovalo, připadala jsem si odstrčeně a neuvěřitelně mne vytáčel autorův posměch. Jako kdyby se mi skrze stovky písmenek do očí vysmíval. Tajemství mi proklouzávalo mezi prsty jako proud dravé řeky, která rozhodně nemá v úmyslu se na okamžik zastavit a zaposlouchat se do sboru stromového listoví nad ní.

Čím víc jsem se ale nořila do příběhu, tím více jsem se v něm dokázala pohybovat, plavat, svévolně přemýšlet. Kniha mne motivovala k serióznějšímu uvažování nad autorovou myšlenkou a nabádala mne se zamyslet, jaké jsou dnešní hodnoty a na co lidé hledí, k čemu se obracejí a kam za těch 2012 let spějí, kam se ohlížejí a co pro ně Kristovo narození a s tím i spjatý vývoj církve znamenají.

Dan Brown popíral základní fakt;  Ježíš prý nebyl potomkem Boha. Tento základní stavební kámen celé knihy se více přibližuje reálnému životu, čímž se zdá pro dnešní svět mnohem pochopitelnější. Nemohu si však odpustit podotknout, že ať to byl pro věřící polobůh nebo nebyl, rozhodně se zapsal do jejich srdcí a provází je jejich životem doteď. Sic možná vznikalo mnoho válek a násilí, ale byl vždy pro ně symbolem lásky, mnoho lidí změnil a snažil se jejich život obrátit v lepší, oddanější právě té lásce, své víře a vzhlížet k němu jako k symbolu velkého sebeobětování pro lásku ke svým bližním. Avšak Dan Brown nemá žádné uspokojivé důkazy, takže tato kniha patří spíše do říše sci-fi.

Církev – podle Dana Browna – věřícím již po dvě tisíciletí tají i jeden z dalších faktů, pocházející z nauky o svatém Grálu. Prý, podle Leonarda Da Vinciho a dalších, patřících k Převorství sionskému a dalších patřících k hledačům svatého Grálu, popírají fakt, že Grál nebyl kalich. Lze tuto skutečnost vyčíst i z obrazu Poslední večeře, kdy jeden z mužů sedící nejblíž Ježíšově pravici není podle Dana Browna muž, ale žena, Máří Magdaléna. To ovšem nikdo nikdy nepotvrdil, zde se autor odlišuje od skutečnosti, stejně jako v mnoha částech knihy, čímž mimo to pošpiňuje i římskokatolickou církev.

Máří Magdaléna prý byla družkou Ježíše, jeho věrnou a milovanou společnicí, na které vystavil podle dokumentů, které se nalezly u Mrtvého moře, celou církev a svěřil jí hlavní slovo v této komunitě i po jeho smrti. Současné zdroje uvádějí, že Ježíš vystavil církev na svatém Petrovi. Kde je pravda, to se už možná nikdo nedozví, ale jedním velkým faktem zůstává to, že Bibli nepřinesl lidem Bůh, ale sestavili ji jen oni sami. Bible je soubor alegorií a symbolů s metaforami, můžeme se jen domýšlet, kolik v ní vězí pravdy. Je jen na nás, čemu uvěříme a jak Bibli přečteme ... V Bibli musíme nalézat její pravé poselství, které na nás po mnoho století promlouvá. Stačí jen umět číst …

Co si myslím o tom všem? I pokud by byla pravda, že celé miliony lidí věří lžím a pomluvám z pera Konstantina II., který přizpůsobil pohanskou víru křesťanské, aby zamezil sporům, nemá smysl odhalovat pravdu. Stála by pravda za rozložení církve? Stála by pravda skutečně za zničení ideálů milionům lidí? Nedovedu si představit ten společenský obrat. Mohla by nastat i válka, kde bychom stáli i u zrodu nových náboženstvích uctívající posvátné ženství jako před přepsáním Bible? Proč bychom ničili naději tolika lidí? Proč bychom se jim snažili vyvrátit jejich lásku, která se stává jejich cílem i samotným životem? Aby mohl i trpět bez svého zachránce?

Alegorie z Bible se staly skutečností, které mnoho lidí skutečně uznává jako svou pravdu, jako pravdu, která jim pomáhá se vyrovnat s životem na zemi, který dovede s mnoha bytostmi zle zamávat. Mnoho nešťastných lidí poznalo útěchu v cestě za Bohem, po které jdou rukou v ruce s láskou a ideologií tolik cizí nám, nevěřícím. Možná je škoda, že jsme ateisté, třeba bychom nalezli hodnoty, které nám tolik chybí …

Tak ráda bych se ještě vyjádřila k umění, kterou knihu provázelo, a které mne vždy oslovuje v záři své nevýslovné krásy a myšlenky, možná zahalenou do hávu tajemství, což také udělám, ač možná musím některé čtenáře svou sáhodlouhou úvahou značně rozčilovat, což mnohdy činím velmi ráda. Právě se Vám skrze svá souvětí se škodolibým výrazem na obličeji vysmívám jako Dan Brown a s pocitem podobným některým egoistům, dráždící své okolí, vyťukávám do klávesnice další řádky s podivným uspokojením tam vevnitř.

Šifra mistra Leonarda – první obraz, který si vybavím, je jednoznačně Mona Lisa, kterou se nám otvírá celý příběh. Jak zde bylo již řečeno, Leonardo Da Vinci patřil k zvláštní komunitě lidí říkajících si Převorství Sionské, které – podle některých zdrojů – uvádí, že skrývá tajemství, které by položilo na lopatky celou církev, čímž si získává neuvěřitelný vliv a s nimi spojení Templáři. (avšak zde Vás musím upozornit – ač Dan Brown na začátku své knihy píše, že Převorství sionské existovalo a byl nalezen dokument, který podle všeho říkal, že Leonardo Da Vinci k tomuto záhadnému spolku patřil, nebylo tomu tak. Převorství sionské vzniklo až ve 20. století jakožto odpověď na přicházející první světovou válku, také nevlastnilo žádné tajemství – zde se spisovatel dopustil neobyčejné chyby, kterou mu vyčítám i já. Pošpinil církev bez zvláštního pravdivého důkazu a milionům lidí tvrdil lži, které se staly pro mnoho lidí holou pravdou.)

Mona Lisa je prý jméno vytvořené z anagramu jmen Amon a Isis. Bohyni posvátného ženství nazývali  pohané právě Isis. Z myšlenky posvátného ženství pochází i Máří Magdaléna, která podle Dana Browna měla v sobě přechovávat potomka Ježíše Krista. Svatý grál není tedy pohár s Kristovou krví, ale Máří Magdaléna. Mona Lisa prý zdůrazňuje rovnováhu obou pohlaví, protože mnozí se přou, zda žena na obrázku je skutečně žena či muž. Leonardo – mistr ve svém oboru – by zajisté dokázal zachytit odlišnost mezi pohlavími, nelze tedy tvrdit, že zvláštní mutace je pouhou náhodou. (tohle možná panu Brownovi nahrálo)

Dílo skýtá i další znaky, například levá strana pozadí se zdá vyšší než pravá. Levou stranu právě pohané označovali za stranu ženy, pravou za stranu muže. Později prý církev tyto strany přehodila, takže ještě dnes můžete slyšet, že někdo udělal „levotu“.  Naopak pravá strana se označovala za tu lepší: „To je správně“ atd. …

Leonardo ovládal zvláštní styl malby, kdy obličeje působily na jejich pozorovatele zamlženě. V tomto odvětví se mistr Da Vinci opravdu vyznal jakožto v nové módě zmítané tehdejší renesancí.

Abych shrnula celou knihu – podle krátkému rozebrání tohoto díla Dana Browna – si již mnozí mohli vytvořit obrázek, zda se mi líbila nebo nelíbila. Opakuji znovu, že mne zasáhla v celé své plnosti a kráse, donutila přemýšlet a vzít si poučení i nové poznatky ze světa umění , historie, náboženství a symboliky, kterou jsem mohla pozorovat na každém kroku hlavní postavy, Roberta Langdona. A i když musím vytknout Danu Brownovi jeho lži, musím obdivovat jeho spisovatelský talent.