Barvy

 

O barvě by se daly napsat knihy, barva je základem našeho vnímání, mnohdy nám prostor opticky zmenšuje nebo zvětšuje a pohrává si s našimi smysly. Barva člověka obklopuje – ve dne nabírá nejrozličnějších podob, v noci naopak potemní do odstínů šedé a modré. O Vánocích příkrov temnoty rozežene mnoho barevných světel a naruší frustrující bílou pokrývku sněhu svým odrazem tisíců krystalků. Není nutné znát základy optiky, abychom bezpečně chápali pestrost barevného spektra. A přesto barva, kterou vnímáme, je jen zlomek skutečné existence. Kdoví, zda vnímáme stejné barvy všichni – možná jeden vidí zelenou, druhý fialovou a všichni ji dohromady nazýváme modrou. Nikdy nezjistíme, zda jsme schopní vidět stejně a ani nezjistíme, zda naše chápání teplých barev a studených barev není jen naučená fráze nedefinovaných barev. Ale pokud se mám tedy opět navrátit ke sféře svého barevného vnímání, o kterém předpokládám, že jej musíme mít podobné, tak zde skutečně existuje racionální výklad podpořený i vnitřními pohnutky citovosti. 

 

Existují tři základní barvy – červená, modrá a žlutá. Z těchto tří základních barev jsme schopní namíchat jakoukoliv jinou barvu. K těmto barvám se pak řadí i bílá a černá, které nazýváme neutrálními barvami.

 

Každá z barev má svůj protiklad. Protiklad lze snadno zjistit u základních barev. Chceme-li zjistit protikladnou barvu žluté, tak jednoduše zbylé dvě základní barvy spolu smícháme. Když se červená s modrou spojí, vznikne fialová. Protiklad ke žluté je tedy fialová. Když potřebujeme zjistit modrou barvu, smícháme červenou a žlutou, vznikne nám oranžová. Protiklad k modré je tedy oranžová. A pokud chceme zjistit protiklad k červené, smícháme modrou a žlutou – vznikne zelená, protiklad červené.  U bílé nebo černé nelze použít tento způsob – avšak my víme, že protikladem k bílé je černá a naopak. Tyto barvy se nazývají barvy komplementární – jinak řečeno doplňkové.

 

Barvy rozdělil německý básník J. W. Goethe na základní (modrá, červená, žlutá), podvojné (oranžová, zelená a fialová – vzniklé smícháním dvou základních barev) a barvy potrojné (které vzniknou smícháním dvou barev podvojných – citrónová, olivová, kaštanová).

 

Další dělení barev spočívá v jejich pestrosti – chromatické (pestré) barvy. Tyto barvy mohou být jak teplé, tak studené, vyznačují se svou světlostí a sytostí. Achromatické (nepestré) barvy se od sebe liší pouze světlostí. Patří k nim černá, bílá a odstíny šedi. 

 

Další důležité dělení barev spočívá v psychickém vnímání – dělíme je na teplé a studené. Po připomenutí tohoto dělení barev se podívejte na předešlý výklad, kde informace k tomuto tématu již jsou napsané.

 

Když umělec tvoří barevný obraz, spoléhá se na své barevné vnímání a jejich emoční stránku, avšak není možné sestavit obraz pouze z jedné barvy, neboť by výsledný obraz ztratil svou barevnou dynamičnost a v malbě, kdy se musí pokrýt celé plátno barvou, nelze rozpoznat jednotlivé tvary. Ladění barev jsme si téže rozdělili do několika skupin podle jejich vzájemného ladění.

 

Ladí-li spolu dvě protikladné barvy, jedná se o takzvané ostré ladění. Příkladem může být třeba fialová se žlutou. Ladí spolu i barvy lišící se svou pestrostí. Využijeme-li v obrazu paletu pestrých barev, je možné jej oživit i nepestrou barvou, která zdůrazní kontrast. Nejjednodušším způsobem je však míchání příbuzných barev – jedná se o několik odstínů stejné barvy.

 

V každém barevném obrazu – tj. i černobílém – je nutné řešit vzájemné působení barev. Barvy se ovlivňují vzájemně a působí na naše citové a optické vnímání. Ve společné kombinaci nás mohou mást – díky tomu vznikají četné optické klamy. 

 

Při barevné kompozici je nutné řešit kontrast, umístění barvy na ploše obrazu, harmonické souznění barev, vzájemné působení barev na sebe, velikost barevných ploch a samotné znázornění a projev tvaru nebo linie. 

 

Pokud chceme zdůraznit perspektivu, je možné v popředí užívat světlejší barvy a v pozadí naopak ty tmavší. Světlé barvy rozšiřují prostor, tmavé barvy jej naopak opticky zmenšují. Jinak působí na člověka obraz plný světla – světlo nám obvykle části obrazu prosvětlí a vnese do nich jakési jasné a poklidné souznění s okolím, obraz plný tlumených barev naopak vyvolává v lidech dojem tajemství a záhad a zdůrazňuje podtext mystiky a tajemna z nadpozemského světa. 

 

Naše evropská kultura se utvářela po tisíce let už od dob pravěku až po současnost, byli jsme zde svědky monumentálních říší starověkých kultur, svědky úpadku a válek po mnoho generací našich předků. Mnohdy si však kladu otázku, co ovlivňuje naše vnímání barvy jako takové. Zda za odlišením teplých a studených barev stojí kultura a vnímání našich předků, od nichž jsme přejali tento cit, či jsme si v průběhu života utvořili vlastní systém  získávání dojmu z barevnosti jako takové. K tomuto dojmu bychom využili další smysly, tedy sluch, chuť, čich a hmat. Už i skutečnost, že červená jahoda nás láká více než plesnivý salám, napovídá, že jsme sami došli k přesvědčení, že zelený povlak na salámu - čili plíseň - nevyhovuje naší chuti a zdraví, takže si vybereme červenou jahodu. Při výběru jahody nás zase ovlivní snaha vybrat si co nejčervenější jahodu. Tedy jsem smíchala zrak a chuť. 

 

Nicméně několik barevných kombinací jsme museli přijmout i od kultury, která se na evropském kontinentě na území, kde žijeme, vyskytovala, protože se tyto drobné částečky promítly i do současného světa. V historii si velice malíři cenili modré barvy  (která se míchala z polodrahokamu lapis lazuli),  purpurové barvy (později červené) a fialové, která vzniká kombinací červené a modré. Těchto barev si umělci cenili především proto, že byly velmi drahé a nemohl si je dovolit každý, a tak s nimi obvykle byli znázorňováni světci. 

 

Současně v křesťanství vede fialová barva, která je převzatá z evropské kultury. I v chápání fialové současného člověka - včetně rozsáhlé ateistické nebo agnostické společnosti - převažuje náznak mystična a tajemna, které se pojí i s tmavě modrou barvou. Červenou lze také do jisté míry chápat jako duchovní barvu v závislosti na jejím konkrétním odstínu a kontextu v obraze. 

 

Pochopitelně se chápání barev mohlo v historii lišit, současná bílá barva například, která značí čistotu, naději a štěstí (bílé svatební šaty) dříve znamenala pro tehdejší společnost předzvěst neštěstí nebo smrt. Z tohoto faktu usuzuji, že vnímání barev ovlivňují nejen naše zkušenosti v průběhu života a vlastní poznatky, ale i okolí jako takové, z čehož vyplývá, že kultura. 

Je zajímavé se zamyslet nad svými nejoblíbenějšími barvami - a nad barvami, které nemáme rádi - a hledat souvislosti mezi svým prožíváním, kulturou a svými poznatky a zkušenostmi. Nesmíme však zapomenout, že volbu barev ovlivňuje i náš současný psychický stav, a tak není tato teze není žádnou spolehlivou psychologickou disciplínou a rozhodně nikomu obrázek o skutečné povaze člověka neudělá.