já

vlastní foto - "Východisko"

 

 

Když Vás sleduji, milí lidé, chce se mi někdy smát, anebo naopak brečet - řekněte mi, prosím Vás, co je vlastně vůbec lepší. Když sleduji Vaše pohyby, Vaše rozhodnutí a poslouchám názory, nemohu si pomoci, ale nepřinutím se k souhlasu s Vámi, ani kdybyste mne popepřili, přivázali ke kůlu a pomalu pekli v žáru ohně, který by kolem mne zlověstně tančil a pomalu mne po částech ochutnával.

 

Proč ale nemůžete brát mé názory vážně? Já jsem taky člověk a já mám na ně právo, tak mne koukejte poslouchat. Ano, s touto větou se setkávám čím dál častěji, protože není vypouštěna jen z mých úst, ale častokrát si jí mohu povšimnout u mnohých z Vás. Ta věta mne tak ubíjí! Mám občas dojem, že pravdu mám jen já a že pravda, jež je vypouštěna z mých úst, musí být pravdou lidstva a i tou Vaší.

 

Jenomže pravda, to je vrtkavá dáma, která nám může častokrát proklouzávat mezi prsty a schovávat se mezi stromy, za kameny, které obklopují naší mysl a čekají, kdy o ně zakopneme, aby nás poslaly zpět na začátek, kde budeme muset začít znovu a znovu budovat sami sebe. Náš dům, který je postupně skládán z kamenů, které pečlivě vybíráme z naší vnitřní podstaty, můžeme možná shodit až příliš rychle.

 

Pravda, kterou Vy podporujete a přesto, že pro Vás je to to nejcennější a nejkrásnější, co jste za svůj život objevili, nakonec zjistíte, že jste se mýlili. Galileo Galilei také přeci tvrdil, že je Země kulatá. Jako míč, který nemusíte ani nakopnout, aby se mohl začít točit jako brazilská tanečnice kolem své osy a zároveň kolem jejího obdivovatele, velkého a žhavého Slunce.

 

Pravda vypuštěná z úst člověka se na nás usmívá jako andílek, aniž by si uvědomila, že se nazývá subjektivním názorem. Dokud církev nepochopila, že činí chybu a dokud nepřišly mnohem důležitější důkazy, které si nakonec přiznalo lidstvo, byla by Země pořád plochá jako anorektické modelky a církev by měla pravdu. Pravda je subjektivním názorem a objektivním pohledem se stává pouze v případě, že je schopna ji uznat většina - ovšem i zde bychom mohli polemizovat, jak velká by většina musela být.

 

Nicméně zde ještě musím odbočit - je pochopitelné, že církev neměla žádné důkazy, jak vyvrátit či potvrdit Galileův názor, takže zde docházelo k dalším sporům. Nedovedu si představit spory v minulosti, ale nechci se přiklonit ani k jedné straně, protože na každé se bude nacházet dobrá i špatná část, takže si chci zachovat neutrální pohled, který sice i přesto nemusí s některými názory souhlasit, ale nestaví se na žádnou stranu znepřátelených táborů.

 

Zde se tedy dostávám do bodu, kdy jsem zachytila hned první záchytný bod neshod a projevů ega člověka, chci-li ho nějak blíže pochopit. Člověk může dosahovat různých stupňů tvrdohlavosti a přesvědčení o své svébytné dokonalosti. Jaké lze z toho ale vyvodit nějaké další důsledky?

 

Člověk, který dosáhl vyššího stádia sebeprosazování je v davu lidí jdoucích na ulici možná vidět nejvýrazněji, neboť se ostrými lokty prodírá svými bližními na jejich úkor. Probíjí si cestu skrze ně a snaží se rychle dostat ke svému cíli, třebaže přitom mnoho fotografujících turistů zašlape do země, případně se připlete do snímku zamilovanému páru.

 

Jdu tedy i já městem a sleduji chování jednotlivých lidí k sobě navzájem a vyvozuji z toho jasný závěr - v Karlových Varech nežije ani zdaleka tolik lidí, aby se navzájem pošlapávali. Je tedy třeba zabrousit na místo, kde si projevů ega můžeme všimnout nejsnáze - aneb ježdění autobusem.

 

Stoupnula jsem si tedy na okraj chodníku a s napětím jsem očekávala příjezd první přeplněné městské popelnice, někdy též nazývané autobus. Když konečně přijel a otevřel dveře, se zaujetím jsem pozorovala, jak jeden člověk za druhým mne předbíhal a nastupoval do dopravního prostředku takovou rychlostí, jako by měl konec světa nastat za jednu minutu a spálit všechno živé na popel.

 

Já jsem se v duchu smála a nevěřícně kroutila hlavou. Někteří lidé na sobě nosí neobyčejně vtipné grimasy, pakliže chtějí dosáhnout svého cíle - v tomto případě vytouženého místa v autobuse. Ať velcí či malí, ať mladí či staří, všichni se cpali na co nejlepší místa a přestože jsem stála úplně první, nakonec jsem nastoupila jako poslední a za představení, které mi ostatní lidé zahráli, jsem musela zaplatit obličejem přilepeným na skle dveří popelnice. Tohle natočit, dostala bych Oscara. A takhle se to děje každý den, přesto pokud chci zažít ještě nápaditější, ba dokonce akrobatické kousky, musím jet autobusem z Intersparu, tam na mne čekají již připravení ruští herci. Zážitek je zaručen!

 

Je tedy pravdou, že závěrem mohu říci, že lidské ego a touha po pohodlí každého člověka zvlášť jen ušlapuje ty druhé. Ale nakonec záleží jen na nás samotných, zda přispějeme i svým dílem do stáda, anebo nepřispějeme. Pokud se rozhodneme pro tu nesobeckou cestu, čeká na nás mnoho překážek, jejichž překonání je téměř nadlidským výkonem.

 

Nedoporučuji Vám tedy splynout s lidmi chystajících se zabrat židle u oken, ale snažte se ostatním lidem dokázat, že by nám na světě bylo mnohem lépe, kdybychom dokázali jeden respektovat druhého.

 

Když jsem dokončila jeden důležitý bod, mohu nepochybně načít i druhý, který rovněž spadá pod nadpis úvahy a je tedy zjevné, že sem patří s takovou jistotou, kterou mi nemůže vyvrátit ani Vatikán.

 

Existují veřejné akce a protesty, které doprovázejí pochody a tím i mnoho ušlapaných lidí, kteří se připletou pod kopyta náruživým voličům Věcí Veřejných. Pochoduje se ve velkém davu, kdy se každý jednotlivec snaží dokázat svou pravdu, s kterou souhlasí i další jednotlivec ve skupině s ním. A představte si, že byste v této velké skupině vztekajících se lidiček zakopli - myslíte si, že Vás jenom tak obejdou? Tím vlastně stádo likviduje i své vlastní členy a sobectví se dostává na svůj vrchol, nezávisle na názoru, byť stejném.

 

Dále pak také řvoucí lidé nemusí mít pravdu a zase spoléhají na svou dokonalost. Věří v nevinnu svého politika a doufají, že korupce je jen záminka k prosperitě dalších stran. Jenomže si nejsou ochotní přiznat objektivní pravdu, která není zkreslena žádným úhlem pohledu. A opět se přeme, bojujeme a kam toto vede? Řeknu Vám, kam spíš nevede - ke klidu a míru, o které tolik všichni stojíme.

 

Každý jedinec v davu to nemá lehké a jsem přesvědčena, že pokud by své ego neprosazoval ani jeden, dařilo by se všem na zemi mnohem lépe, zároveň však tvrdím, že něco takového nelze. Nemůže existovat jen dobro, protože nemělo-li by k sobě svůj protipól, jednoduše bychom jej nepoznali, takže lze říci, že by svět nenabral pravého smyslu.

 

Převedu si tedy své domněnky na konkrétní příklad - nesobečtí a milí lidé budou navzájem k sobě jednou svou částí neúmyslně špatní, ať chtějí nebo ne, stejně tak jako dobří. Sednu si na místo u okna a nevšimnu si staré babičky s taškami, přestože bych ji velmi ráda pustila si sednout. Ona mne vnímá jako člověka přesvědčeného o své dokonalosti, přestože já bych sama sebe mohla vnímat jako člověka, kterého momentálně bolí nohy a nevšimne si, že by mohl někoho pustit na své místo jen kvůli tomu, že se momentálně dívá z okna nebo mu výhled zaklínili jiní lidé.

 

Pokud jde o prosazování vlastní osobnosti, domnívám se, že kdyby si lidé nešli za svým názorem a snažili se ke všem chovat s patřičnou úctou a tolerancí na velmi vysoké úrovni, částečně by ztratili své vlastní já a jejich zájmy by se staly zájmy společnosti. Jenomže tento člověk schopný darování v sobě skrývá neuvěřitelný dar odevzdání sama sebe pro druhé, avšak za strašlivou cenu, kterou by mnozí z nás za celý svůj život nezaplatili. Existuje ale vůbec člověk, který je toho skutečně schopen?

 

Jenomže život není o žádném jednotlivci, je o životě ve skupině, který můžeme mnohým zpříjemnit, avšak mít na paměti hranice, které člověk časem nabyde svým citem morálních hodnot. Je jen na každém z Vás, jak se k této filozofii postaví a zda bude respektovat každého člověka jako sobě rovného, či nikoliv. Já rozhodně s Vašimi myšlenkami nechci manipulovat a už vůbec ne vnucovat své názory, záleží, jak si je přeberete Vy sami.