Útěk

Kapitola I.: Temnota

vlastní foto - "Rozjímání" - fotografováno s profesionální modelkou

Našlapovala tiše, možná se snažila dokázat nemožné – ale právě to jí dodávalo naději a sílu, která ji pomáhala překonat nástrahy zrádné temné uličky, která se stáčela mezi domy a zahýbala za roh vysoké budovy.  Neohlížela se za sebe, pobízel jí pouze strach, který usiloval o její zdravé smysly a přinutil její mysl podmanit se svodům temnoty číhající z každého zákoutí tmavé ulice.

   Mrazivý vzduch prořízl ostrý psí štěkot z jednoho z polorozpadlých domů. Odrážel se ode zdí a doléhal k jejím uším. Naskočila jí husí kůže; otřásla se, ale neodvážila zavřít oči i třeba jen na chvilku. Měla je doširoka rozevřené a její pohled pronikal příkrovem mlhy smíchaného s nepropustnou tmou.

   Zbývalo několik kroků, aby úspěšně zabočila za roh budovy na konci ulice, ale k jejím vytrénovaným slechům dolehl klapot koňských kopyt po dlážděné cestě. Nerozhlížela se kolem sebe a nejtišeji, jak jen dokázala, se otočila a přejela tichou ulici pohledem.

   Klapot koňských kopyt se neustále přibližoval. Nejistě přešlápla na místě a opět se rozklepala, částečně snad zimou, částečně strachem, který jí v okamžiku zaplavil jako mohutná přílivová vlna. Zastavila se na místě a pokusila se zklidnit zrychlený dech. Zdálo se jí, že tlukot jejího srdce již musí slyšet jezdec na koňském hřbetu, který ji neustále pronásledoval.

   Oči jí utkvěly na otevřených starých dveřích nedaleko od jejího současného stanoviště. Jak nejrychleji mohla, se vrhla do těchto dveří a za okamžik spočinula v útrobách starého, plesnivého a opuštěného domu v ulici.

   Ač vítr, který si pohrával s jejími rudými vlasy, profukoval četnými děrami ve zdi, skryla se v přítmí zcela prázdné místnosti. Nezbývalo jí mnoho času, a tak se skrčila pod okno prázdně zírajícího do temné noční ulice.  

  Záhadný jezdec na koni se prohnal kolem její skrýše a v okamžení se za ním vyrojilo přinejmenším dvacet dalších jezdců, kteří ho v dlouhém zástupu doprovázeli. Oděni byli v černých pláštích, přičemž jim černá kápě zakrývala obličej. Seděli na bílých statných koních, kteří neustále rozráželi zlověstné ticho temné ulice a zaplňovali jej frkáním a dusotem kopyt po tvrdém podkladu.

  Zadržela dech, když se prohnali kolem ní. Namáčkla se na šedivou stěnu a její bílý plášť jí zahalil do svých měkkých záhybů a sevřel v přívětivé náruči. Na okamžik zapomněla na své starosti a nechala se kolébat svými vzpomínkami, které jí náhle zaplavily. Pak si ale s bolestivým bodnutím u srdce uvědomila, kde vlastně je a co tam dělá.

   Žaludek se jí sevřel v bolestivé křeči. Ani nevěděla, kdy naposledy jedla. Položila si obličej do dlaní a v tu chvíli byla plná smutku, který se toužil dostat ven.  S nevolí slzy zadržela a zaposlouchala se do slábnoucího dusotu kopyt.

   Poskočilo jí srdce, které zaplálo novou nadějí. Pocítila příliv nové síly. Když se ujistila, že poslední jezdec zmizel neznámo kam a opatrně se postavila. Nepatrně zavrávorala a opřela se o dřevěný a zetlelý okenní parapet, který pod náporem nové váhy výhružně zapraskal. Odskočila od něj a zakopla o trám, který se tu nedůstojně povaloval v prachu. Za doprovodu tupého bouchnutí o silně zaprášenou podlahu dopadla na zem.

  Unaveně zaklela do ticha domu a opatrně pohnula s levou rukou. Sykla bolestí. Posadila se a doširoka rozevřela oči, snad jako kdyby se jí mělo podařit zahlédnout zraněnou ruku. V černočerné tmě neviděla vůbec nic. Natáhla pravou ruku a opatrně se dotkla zraněného místa – žádná krev, oddychla si. Pomalu se postavila a oprášila si úplně šedivý plášť – moc si nepomohla, ale to pochopitelně nemohla vědět, neboť jí tma obklopovala ze všech stran, jako zlověstný příkrov něčeho špatného a nevyzpytatelného.

  Slyšela skřípot vzdálených schodů – nebo se jí to jen zdálo? Zatajila dech a poslouchala, nic se však neozývalo.  Nejistě zamířila zpět k otevřenému oknu a přitiskla se ke stěně pod ním. Nemělo smysl někam chodit, ani neměla kam jít. Náhle se cítila tak prázdná, jako kdyby černá noc pronikla do jejího těla a svírala útroby v mučivé agónii nejistoty a samoty.  Rysy v obličeji jí ztuhly. Posadila se a schoulila se do klubíčka, hlavu přitiskla ke kolenům.

Cítila vítr, který pronikal do místnosti otevřeným oknem a škvírami ve zdech. Laskal ji po tváři chladným dotykem. Neprostupná tma nedovolovala dívce používat zrak, musela se tedy spoléhat jen na svůj vlastní sluch.

Měsíc se nacházel v novu, neboť na obloze nad opuštěným městem nesvítil. Obloha byla posetá miliony malých hvězd, které se koupaly v temné modři noci. Hvězdy zářily jako malé diamanty a vyplňovaly nebeskou oblohu svým jasem, který však do města hluboko pod nimi nepronikal.  

  Znovu něco hluboko v domě zaskřípělo, ale tak tiše, že si mohla myslet, že ty zvuky vykouzlila její vlastní představivost. Ne, nesmí projevit jakoukoliv slabost, musí být silná, přesně jako v temné kobce, kam ji před několika měsíci uvrhli. Něco se v ní zapřelo a nedovolilo jí propadnout beznaději. Připomněla si, že unikla jezdcům na koních a to působilo na její bolest jako hojivá náplast. Ale co je náplast oproti obrovské tržné ráně?

Nepropustná tma uvnitř místnosti byla frustrující. Ale říkala si, zda by skutečně chtěla vidět to, co příkrov noci skrývá ve svých útrobách. Ale co vlastně tma skrývá? V duchu doufala, že nic tak příšerného, jak si myslela.

Prudce se rozevřely dveře, které z jejího úkrytu ústily do dalších místností v domě. Žaludek jí spadl někam do kalhot.

Vytvořte si webové stránky zdarma! Webnode