Sbírka krátkých slohových prací
Párktát jsem se pokoušela vcítit se do role mnoha lidí a sepsat krátkou úvahu o životě v jejich kůži. Snažila jsem se využít mnoha básnických prostředků - výsledkem byly skutečně ... zajímavé práce, na které si každý může udělat jakýkoliv názor. Nestydím se za ně, ač se řadí k mé nejstarší tvorbě.
Voda oheň duše neuhasí
Bojovala jsem sama se sebou ... Vlny mne bily do obličeje ... Nemohla jsem se nadechnout, neboť mne proud stahoval stále níž .. až k samotnému dnu ... Proud vytvořený z lidských těl bez naděje úsvitu. Bez naděje, že se ještě někdy nadechnu čerstvého vzduchu ... že ještě někdy uvidím hladinu tohoto oceánu.
Ano ... bylo by sobecké se dívat na toliko lidí, kteří ve vírech sami sebe navzájem stahují .. další se chtějí vydrásat na samotný povrch ... jako dravá voda ... Jenže ta žije v symbióze. S kým žije v symbióze? Sama se sebou .. a to je základní stavební kámen .. základní stavební kámen, na kterém bychom měli začít stavět svůj život ... na kterém bych měla začít stavět svůj život ...
Nebojím se si život pozměnit od samotných základů ... Mohu si žebříček hodnot zpřeházet ... Mohu věnovat duševnímu rozvoji svůj život .. už od dob růstu, k samonému rozkvětu až k novému plodu, kde bych stále rozšiřovala svou víru ... V to, co věřím já ... v to, co nikdo nepochopí ... a sotva já to chápu ...
Smyslem ale není pochopit ... smyslem ani není zakořenit mé názory. Smyslem není splynout s vodou ... S tím věčným proudem .. Ale nestát tam ani jako kámen ... veprostřed ... Ale na jaké straně tedy stojím?
Jako když oheň plápolá .. olizuje mou kůži nesnesitelně horkými plameny ... a spokojeně si praská .. hoří čím dál více, jeho nespoutaná síla ochromila mé myšlenky .. Kde je voda? Kam se poděla? Stojím vedle, bez vody. A oheň tančí svůj žhnoucí tanec zkázy ... Tančí .. a tančí ... dál a dál ... Je sobecké přestat nebo začít?
Květina třetího rozměru
Člověk je vláčen následky svého lidství, své vlastní lidskosti ... kdyby nebyl člověk, nedělal by chyby .. kdyby nebyl živý tvor, nepocítil by lásku a přátelství ... kdyby nežil, nebyl by ... ale když žijeme, děláme chyby ... do svého vlastního života sázíme chybu za chybou .. jako semeno za semenem .. které pak vyklíčí v plevel, které nás vnitřně dusí ... dusí květiny uvnitř ... protože každý je květinou ...
Květina roste v záhonku .. když utrhneme květinu, zvadne. Nevydrží věčně, do několika dnů zaniká úplně. Když jí sebereme její přírodní prostředí ... kdy jí dáme vodu .. krásnou vázu ... darujeme jí jen obal přetvořený v náš ideál krásy, zarámujeme květinu pomíjivou slávou ... ale slávou se neuživí, nakonec se stejně rozpadne v prach
Nechat ji v záhonku? Kde roste a vyvíjí se další rostlinctvo? Květina možná necítí, ale člověk ano ... Člověk potřebuje pochopení, duševní lásku, větší rozměr chápání a porozumnění ... Tvor vláčen po podlaze svých pravd a tužeb, netrpělivě a necitlivě přenášen přes hranice lásky ... a na tvrdém kamení krutě ztrestán svým vědomím ... může pak něco cítit?
Cítí bolest nebo křivdu? Může pocítit nenávist sám k sobě, nechat vzplanout své myšlenky v jádru ohnivém ... nechat je shořet ... Ale může cítit neuvěřitelné porozumnění k duším jiných živlů ... donést jim oběti a věřit v ně ... nechávat zašlapat do země poslední naději a víru v lidstvo ... nechávat nohy šlapat si po zádech ... a potom zapomenout ... zničit ty myšlenky ... upadnout do tuposti ...
Rozšlapán v záhonku, ležíc tam nehybně, nechávat se unášet větrem po kousíčkách ... Kousíček bolí, žal vyrval do srdce prázdnou díru. nemůže cítit nic, i kdyby chtěla ... Nemůže vnímat hřejivý dotek duše ...
Ale pak jedna květina druhé navzájem zacelila rány, jako kouzlem se probudily k životu. Kouzlo společné oběti je hřálo v srdcích, pak ale přišla bouře. Jedna za druhou, květina dostala sílu a stala se větší a mocnější, lepší a krásnější ... Krása v duši druhou zahubila ...
A tak tam už podruhé leží zadupána ve hlíně ... svou vlastní sobeckostí ...