List

Vznáším se v povětří a nechám se kolébat v objetí větru, nejsem však pták, jehož křídla rozrážejí neviditelný vzduch, nejsem mrak, který šedivě skrývá slunce. Čím déle si vychutnávám lahodný poryv větru, jenž mě laská po tváři, tím více se ke mně země přibližuje, kameny rozšklebeně zírají na můj výsostný let a já na ně shlížím ze svých výšek, než jejich frigidně pofidérní výrazy skryji pod svou přítomnost. Zahalím je do svého pestrobarevného roucha a stanu se jedním z tisíce diamantů, jejichž krása skrývá mrazivou bezúčelnost šedivých blazeovaných kousků skály. Zatočím se s radostí v teplém větru, jehož průhlednost prořezávají paprsky slunce, vznešeně ve vzduchu obkreslím spirálu směrem vzhůru a nadýchnu se teplého vzduchu, který začíná stoupat do výšin, aby přirozený příjemný pocit nahradil chlad, který se pomalu začíná plížit kolem zkroušených balvanů.

Vlaštovka zamávala křídly a opustila drát vysokého napětí, její rozštěpený ocas se pomalu zmenšuje, dokud se nepromění v nerozeznatelnou tečku na obloze, která zatají její individualitu. Já se pomerančově usmívám a v duchu mávám těm, kteří se nedokázali odlepit od svého domova. S noblesou si vychutnávám vrchol své kariéry, dokud nesplynu ze slunečního svitu a neproměním se v jeden z tisíců smaragdů a rubínů skrývajících šeď světa.

Kameny mlčenlivě přihlížejí mému bolestivému pádu a netknutě nad mým osudem ční. Nedosáhnu na jejich nejvyšší vrcholy a vzpomínám na pocit, když jsem nad nimi plachtila vzduchem. Smála jsem se jim a škádlivě uhýbala stovkám mých přátel, kteří se rozhodli si vychutnat výsostný pocit moci, dokud nespadnou na pestrobarevnou pokrývku z těl příbuzných. Nyní jen mohu sledovat ze země, jak se jejich těla zvětšují, dokud se nepřidají k nám – k nám padlým.

Chlad mě obklopuje s mučivou jistotou a zaplňuje prázdné mezery mezi kamením. Vítr ostře naráží do mého zkřehlého těla a pohrává si se mnou čím dál víc. Zmítám se v tanečních kreacích, kterým nerozumím. Narážím na ostré hrany skalisek a tříštím se o ně tak mocně, že se začínám rozpadat na drobné kousky. Oranžový úsměv v mém obličeji začíná nahrazovat hnilobný škleb zvadlé stařeny.

Mraky se stahují k sobě a vzájemně do sebe narážejí, ždímají ze sebe poslední kapky, které se těžce snášejí k zemi. Křižují nevyzpytatelnými cestami vzduchem, aby našly svůj cíl – pestrou pokrývku barev, jež skrývá frustrující šeď. Bičují mě se sofistikovanou přesností, aby si vychutnaly mé rozložení pevnosti na neforemnou hmotu. Přízemní bouře mě nutí se otáčet kolem své osy a mimo ni, jen toužím po výšinách, ale tíha vlhkosti mě stahuje až k zemi.

Marný to byl let, když už mě vítr nikdy nenadnese a já už neuvidím panorama světa plného barev, zkoušeně jsem si pomyslela, když mě poslední obrovská kapka zalila, jako slaná slza zalívá údolí bolesti.