já

 

Vrhla zvědavý pohled na písmena, která se jí z tlusté knihy vysypala přímo na hlavu. Mžourala do útrob prázdných stránek, snažíce se z vlasů dlouhými bílými prsty setřít několik kapek inkoustové krve, které se na nich usadily jako kapky rosy probouzející se k příležitosti narození nového dne.

 

 

Den však stále leží v tmavé kobce, čeká na svého potomka, který vyvstane z měsíčního lůna při úsvitu a zabije kulatého měsíce koupajícího se tuto tmavou noc v záplavě temnoty a husté mlhy, která se líně převaluje nad těly nejistých stébel povadlé trávy, oznamujících zrod dalšího života, po dlouhé tuhé zimě.

 

 

Zatřepala hlavou, možná se snažila ze svého nitra odstranit tíživé myšlenky destruktivně působící na položené základní stavební kameny k budování vnitřního interiéru její osobnosti. Možná za svůj život pochopila více, než by se kdy jen bála pomyslet. Hrdlo jí svíral nelítostný pocit interního boje v hlubinách vlastního osobitého odporu k věcnému pojetí bytí na této zemi. Energicky a s hlasitým prásknutím, které rozervalo vzduch jako prudký bič, knihu zaklapla.

 

 

Všechna písmena se vydala na úprk před hrozbou ztráty svého věčného domova a symbolu klidu, když zaslechla hrozivý úder stránek knihy o sebe. Zvuk si odpovídal, a pobízel tak zbytek textu k uchýlení se do bezpečných stanovišť celého příběhu. Myšlenka a dojem však uniknout nestihli, spokojili se se zanecháním stop na své čtenářce.

 

 

Překvapeně zamrkala, když se dotkla svých havraních vlasů. Přejela si po nich dlaní a dlaň poté ji nastavila před obličej, snad aby zhodnotila, kolik vzpurné černé nitě obsahu příběhu stačily zachytit. Mračila se na knihu, kterou položila do náruče noční trávy, ale nehodlala se smířit s názory rejpala, kvůli kterému věnovala svůj čas na tuto četbu.

 

 

Noc jí lákavě sváděla, aby podlehla pokušení, které se zde nabízelo. Listí stromů žádostivě zašumělo, s tajným přáním, aby mohlo dívku chránit před náporem deště, chystajícího se na svůj půlnoční tanec, s větrným partnerem v objetí. Slabá stébla se klaněla pod každým jejím krokem až k prochladlé navlhlé půdě. Neztrácela však síly, neposlouchala svody přírody k ulehnutí a ukojení její potřeby si odpočinout pod mohutným dubem, sotva pár metrů od místa, kde ležela kniha.

 

 

Knize nevěnovala jediný pohled, schválně od ní odvracela tvář a kráčela stále dál, vstříc otevřenému prostranství, a se zatajeným dechem, který doprovázel hlasitý tlukot srdce. Stále rychleji a rychleji kráčela, až se od jejích podrážek ozýval hlasitý dusot, patřící jedině rychlému běhu.