Jelení alegorie

Zelené skvrnky nade mnou plápolaly ve větru jako neposedné ohníčky v očích rebelů. Já se však mezi rebely nikdy nepočítala, a tak jsem jen o svém rebelském životě mohla snít s pohledem upřeným na koruny stromů nade mnou. Slyšela jsem, jak si sdělovaly, kam moji přátelé šli, co dělali a jakým způsobem budovali svůj vlastní svět a umocňovali si své vlastní postavení a roli v něm. Chtěla jsem jít s nimi, ale řeka, u které jsem stála, mě varovala. Vnímala jsem zvuk vody, která se tříštila o břehy, podemílala kameny, přeskakovala je a zběsile mezi nimi tančila.

Pravděpodobně tento zvuk otřásl mým přesvědčením stejně mocně jako strach z pošramocené pověsti. Na její konstrukci pracuji již dlouhá léta od samotných prvopočátků, kdy se na zemi líně povalovalo pár základních kamenů. Nechala-li bych kamení volně ležet a nedotýkala-li bych se jich, krutě bych zaplatila svým vlastním svědomím. Jako když na rovné ploše bez spár utkví zrnko prachu. Komu nakonec zrnko prachu dopřeje klidu?

Jenomže v mém nitru už se pravděpodobně povalovalo více podobných zrnek, takže jsem je spíše rozmazala a než bych je odstranila, jen jsem položila základy své přetvářky. A toto bolestné vědomí mi do duše vyrývalo svůj podpis – a já si v přílivové vlně sarkasmu uvědomila, že si za všechno můžu sama.

Dívala jsem se nad sebe a přemýšlela. Uklidňoval mě příjemný dotyk jemného vánku na tváři. Spokojeně jsem tedy nasála vzduch a vychutnávala si syrovou vůni země, na níž jsem odevzdaně ležela. Vysoká tráva mě pevně držela ve svém objetí a chránila jako starostlivá matka před náhodnými kolemjdoucími.

Nemyslím si, že by se na mýtině uprostřed lesa měl procházet člověk – vybrala jsem si toto místo jako své útočiště se zjevným záměrem – přemýšlet o své bezcennosti a litovat samu sebe kvůli své nedokonalosti. Už právě touha po uznání mě hnala dopředu – a pokud v dětství doutnala, tak teď v nitru hořela jasným plamenem. Nedovolila mi usnout, protože jsem musela neustále hasit statiku své přetvářky, kterou bylo potřebné neustále obnovovat a hlídat.

Země kolem mě zaduněla – prudce vstávám, rozhlížím se. Pohled mi padne na statné zvíře, které se výsostně pne hrdostí nad svým statutem krále lesa. Bodlo mě u srdce, ale strnula jsem. Proháněly se ve mně smíšené pocity, zaplétaly se do sebe a vytvářely bohaté vzorce emocí. Neměla jsem u sebe tužku, nechala jsem je mimoděk naplňovat samu sebe.

On – král – se nehýbal. Upřeně mě pozoroval. Mezi změtí náhlých záchvěvů nálad jsem nalezla i obdiv a touhu jej poznat blíže. On se však nemínil přiblížit, vypadal spíše jako kámen než jako jelen s majestátními parohy. Jeho oči s leskem rebela mě pozorovaly – doufaly, že pochopí mou touhu se skrýt. Nechápaly ji však, tak se s celým jelenem odhodlaly přiblížit blíže. Právě král doprovázel své oči a jeho parohy se jim klaněly – nebyly jeho součástí, to ony rozhodovaly o jelenovi.

Sledovala jsem jeho zvířecí pokoru s uznáním, které ve mně vyvolalo palčivou potřebu si vylít své dojetí. Bála jsem se před těma očima uhnout, protože i ony mě učily pokornosti. Bála jsem se povolit kohoutek mých nahromaděných pocitů.

Vítr se zvedl, donutil koruny stromů jásavě plesat, snažil se utrhávat listy z větví a nutil je dopadnout na zem. Ony se však bránily a za žádnou cenu nechtěli přistoupit na násilnosti, které vichr provozoval. Bylo příliš brzo na to, aby svůj život v úctyhodných výškách ztratily.