Persistence paměti - můj osobní názor
Perzistence paměti - můj osobní názor, nemusí se slučovat s autorovým výkladem
Salvador Dalí
Nechte na sebe tento obraz působit a dovolte mu, aby prostoupil Vámi, stal se Vaší součástí, obklopil Vás a stáhl do svého nitra, načež poté vyvrhnul a jeho princip zůstal ve Vás pevně zakořeněn. Jaké dojmy z něj získáte? Co ve Vás zanechá nejsilnější stopu. Pohleďme tedy nejdříve na obraz jako celek.
Barevná kombinace hnědých odstínů a spektrum odstínů oranžových. Tuto poklidnou atmosféru nám rozbíjí chlad modré oblohy, ciferníku roztékajících se hodin a jejich kovové zbarvení. Působí jako dobrý prostředek, který nám brání volně spočinout v harmonii a klidu. V náruči porozumění a pochopení světa barev, kde nás laskají na tvář svou přívětivostí.
Vrátila-li nás modrá barva zpátky na zem, můžeme se zaměřit na obsah obrazu, protože jsme schopní o něm střízlivěji přemýšlet a argumentovat svými jistě impozantními názory. V obraze se mnohokrát vyskytují hodiny, motiv, který nás přibližuje ke smrti s každým pohybem ručiček. Hodinky se nám vysmívají svou měkkostí, ukazují na nejistotu lidského života, možná konečné smrti.
Posmrtný život – snad jako kdyby se všem Salvador vysmíval do očí? Snad jako kdyby jedinou spásou lidského života pohrdal? Salvador byl velmi zajímavý muž, a ač se občas stavěl na politické strany, s jejichž systémem bych nesouhlasila, zastávám se názoru, že by význam tohoto obrazu nepoškozoval duchovní sféru. Kde tedy hledat dále? Snad jako kdyby materiál hodinek nám ukazoval na nepevnost pozemského života. Není tedy nakonec duchovní sféra tím nejdůležitějším, co v obrazu je?
Ať bohatý, či chudý, nakonec všichni zemřeme. Nemáme jistotu života, ale máme jistotu, že na sklonku svého pozemského bytí smrt prožijeme a zemřeme. Nevíme, co po smrti bude, nebo kdo nás tam bude čekat, ale jsem si jistá, že se tam dostane každý.